— 10/11/2025 (Facebook); zde sdíleno s vědomím autora
Pozn.: Prezentuji pouze své osobní názory.
V minulých dnech se někteří lidé působící ve vzdělávání, kterých si vážím, pustili do knihy Pavla Bobka a vyslovili na její adresu řadu zjednodušujících tvrzení. To je škoda, protože kniha Učitelství jako řemeslo nabízí podněty, které bychom měli brát vážně my všichni, co se o vzdělávání zajímáme, a to nezávisle na našem přístupu k výuce.
Největší kvalitou Pavlovy knihy je, že se se vší profesionalitou, která k učitelství patří, soustředí na potřeby a učení samotných žáků. Jak to? Zeptejme se žáků, jaké učitelky a učitele považují za dobré (pokud nemáte tu možnost, jsou na to i velké výzkumy). Jejich odpovědi bychom mohli zařadit zhruba do tří kategorií.
1) Vztahy: Učitel/ka navazuje s dětmi vztahy. Záleží jí/mu na nás. Naslouchá nám. Je přátelský/á. Chodí do třídy v dobré náladě (většinou). Má smysl pro humor.
2) Didaktika: Dobře vysvětluje. Pomáhá nám, když nerozumíme. Dává nám zpětnou vazbu. Ovládá svůj předmět. Je do předmětu nadšený/á. Výuka je s ní/m smysluplná.
3) Prostředí pro učení: Ve třídě je klid na učení. Vyučující je vlídný/á a zároveň přísný/á, když je potřeba. Je férový/á.
Rád bych v zájmu diskuze Pavlovu knihu s těmito třemi kategoriemi poměřil. Jedním z několika důvodů, proč to chci udělat, je fakt, že Pavla osobně znám a viděl jsem ho mnohokrát učit. To by možná mohlo zpochybnit vyváženost mého zamyšlení, nicméně se domnívám, že mám něco, co jiní diskutující nemají (ne, že by to kohokoli diskvalifikovalo z diskuze) — přímou zkušenost s Pavlovou výukou a jeho žáky.
Mým záměrem je ukázat, že na mnoha věcech se všichni shodujeme, což by nám může pomoci oprostit se od různých falešných dichotomií a začít společně kultivovat funkční pedagogické postupy.
Přál bych si říci to, co u svých článku píše můj oblíbený novinář — dejte to, není to dlouhý. Bohužel to není pravda, je to dlouhé — ale taky je to fajn (říkala mi to doma Míša).
1) Vztahy (a jak se slučují s řemeslem):
Pavlova kniha se jmenuje Učitelství jako řemeslo. Mnohým z nás, kteří učitelskou práci bezmála milujeme (nebo nám na ní z profesionálního hlediska záleží), se může příčit nazvat učitelství řemeslem. Není to něco mnohem víc? Když s dětmi navazujeme vztahy, pečujeme o ně, radujeme se, když se dětem daří a trápíme se, když ne — aplikujeme pouhé řemeslo? Aplikujeme a žijeme přece i naše hodnotové nastavení. Dáváme kus ze sebe. Záleží nám na každé žákyni, žákovi a chceme jim pomoci.
Žáci většinou poznají, že nám na nich záleží, ale bez učitelského řemesla, bez systematického přístupu k profesi si neudržíme pozitivní přístup k žákům dlouho. Potřebujeme, aby se nám energie vložená do učení vracela – třeba tím, že vidíme, jak se žáci rozvíjejí, že nás rádi vidí, že na nás po čase rádi vzpomínají — a proto musíme např. umět s žáky a rodiči jak pozitivně komunikovat, tak používat různá ocenění, poznámky apod. pro vytvoření přehledné situace ve třídě. K tomu má Pavel výbornou kapitolu ve své knize.Dále musíme budovat vřelou atmosféru pomocí práce s normami (ukazujeme jak a že je normální chovat se k sobě hezky), čemuž je věnována další užitečná část.
Viděl jsem Pavlovy třídy a vím, že děti do nich chodí rádi. Pavlovi na svých žácích evidentně záleží, což komunikuje vším, co ve třídě dělá – od úsměvu, humoru, konverzací před přestávkou až po svou promyšlenou výuku, kde usiluje o úspěch každého žáka.
Když diskutující tvrdí, že explicitní výuka je vůči dětem nepřátelská, mají na mysli karikaturu, která s touto výukou má máloco společného.
2) Didaktika (vysvětlování; pomoc, když žáci nerozumí; zpětná vazba; smysluplnost):
Děti říkají, že chtějí, aby jim učitelé věci dobře vysvětlovali. Pavlova kniha je postavená na myšlence, že učitel přijímá svou expertízu v tom, že dlouhá léta studoval, aby mohl žákům složité (a cenné) myšlenkové koncepty představit co nejjednodušeji – respektive tak, aby je každý pochopil. I Hejného matematika hledá co nejsmysluplnější vysvětlení matematických zákonitostí pro žáky. Můžeme se shodnout na tom, že učitelé dělají dobře, když dětem srozumitelně vysvětlují? Chtějí to pedagogičtí konstruktivisté, chtějí to zastánci explicitní pedagogiky a chtějí to děti.
Když se jednou žáci seznámí s učivem (ať je jim představeno učitelem či na ni přicházejí více sami), je potřeba si ověřit, jestli mají správné porozumění (abychom na případné neporozumění mohli reagovat). Konstruktivistická pedagogika nám říká, ať sbíráme důkazy o učení, explicitní, ať kontrolujeme porozumění. Účel je nicméně opět stejný — podpořit žáky, aby si z výuky neodnášeli miskoncepce a ukázat jim, kam se posunuli. Musím podotknout, že jsem viděl učit mnoho učitelů (stovky) a četl mnoho materiálů, ale málokdo tento významný aspekt výuky demonstroval s takovým mistrovstvím jako Pavel.
Podstatnou součástí práce s důkazy o učení a kontrolou porozumění také je, že umožňuje žákům autonomně přemýšlet o tom, jak učivo zvládají — a na základě tohoto přemýšlení se rozhodnout, jestli se např. budou doma učit nebo vyhledat pomoc u spolužáka atd. Jsme u dalších dvou bodů, na nichž se oba přístupy shodují — rozvoj metakognice a autonomie žáka. Žáci mají vědět kde jsou, kam jdou a jak se tam dostanou. Tyto otázky explicitní výuka v Pavlově podání zodpovídá.
Dále, explicitní výuka říká: zjistěte jak na tom žáci jsou (co už umí) a přizpůsobte tomu výuku. Co jiného to je, než práce s lešením a Vygotského princip zóny nejbližšího vývoje. Explicitní výuka poskytuje jako lešení modely, žáci hodně pracují ve dvojicích a konstruktivistická dělá něco velmi obdobného (mně známí zástupci konstruktivismu např. častěji pracují například ve skupinách, ale toto lze dělat i s explicitní výukou).
V této oblasti bychom mohli dlouho pokračovat, tak se zastavme aspoň ještě u jednoho významného bodu, a to je domnělý důraz explicitní výuky na znalosti. Žádný zastánce explicitní výuky totiž neobhajuje znalosti jako cílovou pásku vzdělávání. I Daisy Christodoulou ve své knize Sedm mýtů o vzdělávání tvrdí, že je zřejmé, že všichni chceme, aby ze škol vycházeli lidé s kompetencemi. Otázkou je, jak se k tomuto sdílenému cíli dostaneme. Explicitní výuka tvrdí, že je schopna rychleji naučit znalosti, které žáci potřebují k tomu, aby mohli rozvíjet své kompetence. A dělá to funkčně. Proto ve školách, které tuto pedagogiku aplikují, mohou např. v osmé třídě číst s porozuměním životopis Malaly Yousafzai, aktivistky za vzdělávání, nebo veledílo americké literatury Jako zabít ptáčka (viz metodologii Science of Reading z dílny Teach Like a Champion). Proto je Pavel schopen učit na prvním stupni integrovaně v literatuře a mluvnici Orwellovu Farmu zvířat, kterou všechny děti s porozuměním přečtou. Je myslím fér říci, že se zde ve výuce rozvíjí jak např. kritické myšlení, tak osobní hodnoty. K tomu jsou ostatně velká umělecká díla, když žáci mají aparát na to, aby je docenili, velmi vhodná.
3) Prostředí pro učení (vlídnost, přísnost a klid na práci):
Pavel ve své knize nabízí množství přístupů, které obhajují přesně ten přístup, o němž děti říkají, že je dobrý. Doug Lemov a jiní učitelé mu někdy také říkají vřelá důslednost. Nejlépe se učíme v prostředí, kde všichni dodržují společná pravidla a pokud ne, tak jsou k nim laskavě vráceni. Pavel v knize ukazuje, že pravidla si máme nejen sdílet, ale také se je učit, protože není pro všechny žáky automatické, že budou naslouchat, když mluví někdy jiný.
Byl jsem u Pavla na škole a vím, že dokázal vytvořit pozitivní pracovní atmosféru v kolektivech, kde předtím bylo bezpečné prostředí velmi narušeno. Dokázal to přijetím své učitelské zodpovědnosti za chování žáků a svou soustavnou prací s normami a návyky (výukou a soustavným důrazem na to, že v této třídě je normální navzájem se poslouchat, neskákat do řeči, učit se, oceňovat dobrou práci atd.). Neinformovaný člověk by při náslechu u Pavla (a jiných vynikajících učitelů) mohl říci, že děti jsou velmi spolupracující a že může být jednoduché zde učit – to je ale především díky dlouhodobé práci učitele.
Pokryli jsme tři oblasti představ žáků o tom, co to znamená být dobrým učitelem či učitelkou. Závěrem tvrdím, že Pavlova kniha a explicitní výuka, jsou s těmito představami v souladu. Shoduje se také s mnoha prvky toho, co si pro své žáky přejí příznivci pedagogického konstruktivismu. Namísto nálepkování a obecného odsuzování této metody máme identifikovat prvky, které jsou společné pro nás pro všechny, abychom společně mohli prosazovat pedagogické přístupy, které posunou naše žáky kupředu k nabytí znalostí, dovedností a hodnot čili kompetencí.