Čas měřený výsledkem
Expozice
Všechny námi vydané knihy — či ty, které k vydání připravujeme — jsem četl, revidoval a parciálně překládal. Jiné knihy — jež jsme se dočasně rozhodli nevydat, nevydali anebo vlastně vůbec neměli možnost vydat — jsem bezpečně četl. Mohl bych se tedy odvážit tvrdit — nejen na základě těchto aktivit—ale i předchozích zkušeností —, že mé aktuální teoretické znalosti — v oblastech jako hodnocení, efektivita výuky, proces učení se, paměť, motivace, behaviorální management a vzdělávací politika obecně — jsou na poměrně vysoké úrovni současného poznání a chápání.
— Bývá náročné porozumět všem nuancím všeho, co se při učení (se) děje.
Kolize
Obsah skrývající se za každým dalším textem mě nakonec úspěšně překvapí, znejistí, potěší či utvrdí v přesvědčení, že průběžný vývoj porozumění učicí se architektuře mozku není — a s velkou mírou pravděpodobnosti nebude—vzhledem k veškerým neočekávaným odstínům nových výzev vyzývajících k zamyšlení — u konce. Téměř jistě nikdy nebude.
— Úsilí postupně maximalizovat pravděpodobnost porozumění.
Krize
Seděli jsme s Květou — mou dlouhodobou partnerkou naší edukační vytrvalosti — na zahrádce vršovické restaurace a čekali, až si jeden z přispěvatelů přijde pro svou zvolenou odměnu (v době covid-19 jsme vydávali dotisk ZFH a vytvořili kampaň na platformě Hithit, kde bylo možné získat mj. výtisk knihy a oběd s námi). Přišel někdo, kdo náš dotisk podpořil ze zahraničí; několik hodin jsme strávili diskusí o školství&vzdělávání—politice&životu.
— Další intenzivnější propojování dosavadních poznatků s přímou praxí ve školním prostředí, ve kterém mohlo dojít k mírnému odloučení.
Peripetie
Překvapí-li vás nyní, že to byl právě Pavel, podařilo se mi neplánovaně vytvořit neočekávanou konstrukci — nezáměrně nastavit očekávání; a snad bych si až myslel, že jde o jakési nenadálé vyšinutí z větné vazby. Spíše je však předpokládáno, že jste to přinejmenším tušili. A již méně překvapivé bude, že jsme si porozuměli.
— Konfirmace očekávaného poskytuje pocit uspokojení.
Katastrofa
Během let, které oddělují úmysl podpořit napsání této publikace a její fyzickou expedici, jsme vydali mnohé skvosty pedagogické literatury (bestsellery jak světové, tak už i národní), jež doporučují postupy, kterými by se učitelé v určitých malých momentech každodennosti — kousků modelujících dílčí přístupy do širší struktury — mohli inspirovat. Jsem dalek přesvědčení, že je všichni četli — ať je tomu jakkoli, přijměte to jako vřelé doporučení.
— Aplikaci předpokládaného není žádoucí unáhlit—smrtící mutace.
Vedle neutuchající záměrné práce na probíhajících publikačních záměrech jsme se podíleli na vytvoření jednoho dalšího — rámujícího — díla v úzké spolupráci s Pavlem Bobkem. Ohlásili jsme jej veřejně v červnu 2023 (neznamená to, že bychom na něm nepracovali již dříve) a další dva roky jsme knihu tesali do vnímané dokonalosti. Ani omylem to neznamená, že neobjevíte formální chybu, nebo že některé samostatné větě či solitérnímu odstavci nepřiřadíte mírně nesouhlasné stanovisko. Absolutní shoda by mohla definovat společnost vykazující vysokou míru tvrdé sounáležitosti; i v tomto dystopickém uspořádání by se nicméně přes veškerou umělou snahu prezentovat zdánlivou komunitní afinitu naštěstí našel někdo, komu by mohl chybět prostor pro vyjádření rozličného názoru—postoje.
Kontakt je očekáván.
Michal Orság
ředite, EDUkační LABoratoř
zakladatel, Nakladatelství publishED
Žádný učitel z nebe nespadl
Když jsme se poprvé bavili o konceptu této knihy, poznamenal jsem si: Pavel by mohl psát o tom, s čím má dobrou zkušenost ve třídě a podpořit to odbornými zdroji. Nechceme dělat kuchařku s návodem, ale osobní zkušenosti budou dost podstatnou částí textu.
A máme hotovo.
Vydat knihu, která například do detailu rozebírá postup odvádění žáků po vyučování do šatny, je naprosto šílený nakladatelský počin. A přece vyšla, protože ji potřebujeme. Přesněji řečeno potřebujeme víc — aby si ji učitelé přečetli, následně se inspirovali čtením dalších knih, na které Pavel odkazuje, a postupně se toto úsilí pozitivně projevilo ve třídách i sborovnách. Vedlejším efektem by mohla být také zasvěcenější diskuse o výuce mezi samotnými učiteli. Podle mě touha vybudovat kvalitnější české školství naráží na to, že přístup a kvalita výuky mohou být absurdně rozdílné nejen mezi školami, ale i v rámci jednotlivých tříd. Za zásadní tak považuju nalezení shody v základech učitelské profese, a k tomu tato kniha slouží perfektně.
V rozhovoru jsem Pavlovi položil (otřepanou, poloblbou, otravnou) otázku, co považuje za nejdůležitější pro práci učitele. Jeho odpověď rozhodně zmíněné vlastnosti otázky nemá: „Učitel je exponovaná osoba, teoreticky je pořád pod palbou kritiky. Někdy ze strany rodičů, možná od vedení školy, určitě i od žáků. A proto když si osvojí teorii, kterou popisuju v části Předpoklady, tak na základě ní dokáže vysvětlit, proč dělat ve škole věci, které nemusí být líbivé — třeba dbát na to, aby žáci seděli při výuce rovně. Dělá je proto, že je to předpoklad úspěchu žáků.“1
Kdyby vyšlo Řemeslo v době mých studií na pedagogické fakultě, asi by mi připadalo zbytečné něco takového číst. Ne proto, že už to všechno znám… Nic z toho, o čem Pavel píše, jsem neznal. Já jsem si zkrátka nechtěl číst o základech učitelství — bažil jsem po neortodoxních metodách, moderních praktikách, převratných přístupech, které konečně změní jednou pro vždy tvář tradiční pedagogiky. Když jsem pak sám začínal učit, rád a často jsem improvizoval. Zabývat se tím, jak mají žáci sedět? Ale prosím vás. A jak někoho vyvolat? To mi přišlo jako naprostá ztráta času. Pánové Dunning a Kruger by ze mě měli radost! Tak moc jsem podléhal iluzi, že všechno vím nejlépe, a přehlížel to podstatné. Občas se mi hodina úplně rozpadla. Ale jako mnozí přede mnou a mnozí po mně — měl jsem obrovské štěstí na děti ve třídě a rodiče, kteří mi to nevyčítali, a díky tomu ani zpětně necítím, že bych učil úplně blbě. Ale bylo to méně efektivní, než být mohlo.
Pavel si tím prošel také a trvalo mu, než ovládnul základy poctivého řemesla. Když jsem se o jeho nezdarech dočetl, tak mě to až rozveselilo. Žádný učený z nebe nespadl! Ano, Pavle, nemůžu jinak. Doporučovali jsme ti sice během těch dvou let práce na knize vyhýbat se frázím a floskulím, ale já si nemůžu pomoct. Tak moc to přísloví sedí na situaci nás všech, kteří jsme si tím prošli.
Setkal jsem se s názorem, že Pavel si odučil dva roky v Anglii a teď rozdává rozumy. Není to pravda. Jel do Velké Británie a prošel programem Teach First — přitom si mohl zvolit méně náročnou cestu, jak se stát učitelem. Získal zkušenosti, aplikuje je v české třídě a předává je dál budoucím pedagogům. To by taky nemusel dělat. Dál se vzdělává — z nebe nespadl. Staví na základech, které jsou podepřené výzkumem a po večerech a přes víkendy o tom napsal knihu. To všechno se stěží dá nazvat pouhým rozdáváním rozumů. Pavle, děkuji ti za to, co děláš pro české školství právě z těchto dolních pater, a přeju ti, abys dál dělal tu jednu stejnou malou dobrou věc — velmi, velmi dlouho.
PS: Stále nevím — je tato kniha moc jednoduchá, nebo naopak příliš složitá? Ať si vybavím jakoukoliv pasáž, vždycky mi přijde, že platí obojí.
- Rozhovor: Nedělám v hodině věci jen proto, že se mi líbí, ale protože jsou předpokladem úspěchu žáků, říká Pavel Bobek ↩︎
Honza Bartoněk
metodik, EDUkační LABoratoř
Na cestě k mistrovství
Pavel Bobek se dívá na české školství a povolání učitele pohledem člověka, který studoval v Anglii a absolvoval zde i první roky své pedagogické praxe. Tento pohled je cenný také proto, že nyní pracuje jako učitel na běžné škole v Praze, a může tedy své zahraniční zkušenosti porovnávat s praxí v Česku — mnohé z nich využít a dále reflektovat v českém kontextu. Přínos této zkušenosti z obou prostředí je umocněn skutečností, že je Pavel Bobek dychtivý přicházet věcem na kloub, učit se ze zkušenosti i z teorie a je schopen teorii kompetentně aplikovat, vyzkoušené vyhodnotit a interpretovat.
Pojmenovává výzvy českého školství — trefně poukazuje na zažitá klišé, nahlížení na žáky a řešení problémů. Přichází se zdánlivě jednoduchým konceptem, jak českému školství pomoci: volí cestu každodenní práce ve třídě. Věří tomu, že právě tato každodenní práce je nesmírně důležitá a může změnit osud nejen jednotlivých dětí, ale i celé společnosti. Je zřejmé, že vnímá učitelskou práci jako vysoce profesionální, které je potřeba se učit. Text je napsán na základě žité praxe a jejího šíření mezi učiteli a studenty učitelství.
Už dlouho si všímám, že laická, ale mnohdy i učitelská veřejnost staví proti sobě transmisivní výuku s výukou konstruktivistickou, badatelskou, kooperativní. Do protikladu se dává sumativní a formativní hodnocení, vnitřní a vnější motivace, znalosti a kompetence. Vidím, jak se automaticky negativním znaménkem označují frontální výuka, sumativní hodnocení, vysoká očekávání — a jak se naopak prosazuje, že vyučování musí být v prvé řadě zábavné. Neúspěchy dítěte jsou někdy připisovány malé snaze rodičů — přitom jsou nároky kladeny i na ty z nich, kteří dětem podporu nemohou, neumějí či nechtějí poskytnout, místo abychom přemýšleli o tom, jak můžeme pomoci my, a abychom to začali dělat hned.
Určitě se mnozí snažíme na tato zjednodušení poukazovat a ve svém učitelském přístupu se jimi neřídit; Pavel Bobek jde však ještě o krok dál a v Učitelství jako řemeslo i ve své učitelské praxi toto úsilí demonstruje uvěřitelným, promyšleným a chytrým způsobem.
Ukazuje, jak má efektivní výuka vypadat, a rozpracovává několik jejích zásadních aspektů, mezi které patří například vysoká očekávání, řízení chování žáků, responzivní výuka a rozfázování komplexních úkolů. Jasně a nekompromisně je charakterizuje, případná nedorozumění, odlišná pojetí a otázky, které si čtenář může klást, předvídá a ihned na ně odpovídá.
Dílčí části knihy obsahují srozumitelný výklad, zdařilou a precizní argumentaci opřenou o zásadní aktuální tituly pedagogické a pedagogicko-psychologické literatury, zkušenosti a praktické příklady. Některé předkládané teze mohou působit jednoduše, ale je za nimi mnoho výzkumných poznatků o učení, a svým zpracováním předurčují to, že si je čtenář zapamatuje a bude o nich přemýšlet. Pavel Bobek doporučuje tituly, které formují jeho pohled na výuku — a motivuje čtenáře k jejich přečtení.
Publikace obsahuje přístupy, které mohou učitelé zavést ve svých třídách, záměrem knihy je ovšem také to, aby věděli, proč je použít a jak to udělat.
Pavel Bobek je přesvědčivým učitelem a autorem. To, čemu věří, nerelativizuje. Jsou to vesměs věci velmi dobré a tvoří systém. Osobně bych aspoň nějaké body připsala i postupům, které autor z důvodu menší prokazatelnosti přímého dopadu na učení žáků nepropaguje. Myslím tím sociální a kooperativní učení, badatelskou výuku či participaci žáků na dění ve třídě. Ale jeho důvodům rozumím.
Každopádně je Učitelství jako řemeslo výjimečná a v českém prostředí velmi potřebná kniha. Vyrovnává to, co se v něm poněkud vychýlilo, a snaží se nastolit osvědčené pohledy a přístupy, které přispějí k žádoucím změnám. Její čtení padne na úrodnou půdu, neboť mnozí učitelé, odborníci i rodiče toto vychýlení cítí, byť si jej třeba ještě nepojmenovali. Pavel Bobek je pro ně pojmenovává a navrhuje řešení. Navíc jsou to řešení, která mají naději na úspěch.
Jsem si jistá, že Pavel Bobek je mistrem řemesla učitelství. Tato kniha posune mnoho učitelů a studentů učitelství na cestě k ještě lepšímu ovládnutí jejich řemesla.
doc. PhDr. Jana Stará, Ph.D.
vedoucí Katedry preprimární a primární pedagogiky,
Pedagogická fakulta, Univerzita Karlova,
garantka Učitelství pro 1. stupeň ZŠ