— vyšlo 14/10/2020; redakčně upraveno (2025)
Psal se rok 2019 a já se po zdlouhavém přijímacím procesu konečně vydal na kariéru učitele v Anglii. V rámci programu Teach First jsem absolvoval úvodní několikatýdenní školení na UCL Institute of Education a v září už jsem stál před tabulí prvostupňové základní školy v jedné z horších čtvrtí jižního Londýna.
Ačkoliv jsem věděl, že je ještě co se učit, ani ve snu by mě nenapadlo, že tahle zkušenost doslova převrátí mé zažité představy o vzdělávání naruby. Ve vzdělávacím sektoru jsem přece pracoval už nějaký ten pátek, jen ne v pozici učitele. A nakonec, do školy jsme přece chodili všichni.
Dojmy a emoce? Kdepak, raději důkazy
O svých představách a přesvědčeních jsem měl celkem jasno. Ve stručnosti by se daly shrnout do následujících bodů:
◼ děti se nejlépe učí na základě vlastního objevování a odhalování zákonitostí;
◼ učitel je průvodcem vzdělávání a neměl by výuce příliš dominovat;
◼ frontální výuka nebo dril jsou přežitkem 19. století — projekty, skupinová práce a nejrůznější „aktivity“ naučí daleko víc;
◼ znalost faktů je dobrá, ale nakonec si je vždy můžeme najít na internetu — rozhodující je tedy učit kompetence;
◼ když děti mají možnost vybrat si a dělat to, co je na první pohled zaujme, budou spokojené a schopné seberealizace;
◼ formativní hodnocení znamená sebehodnocení žáků a slovní hodnocení na vysvědčení;
◼ testování, včetně toho neformálního, znamená stres a pokud možno je fajn se mu vyhnout;
◼ třída má být plná barev a dětských výtvorů a lavice uspořádané do podkovy nebo do hnízd;
◼ kázeňské problémy ve třídě implikují, že učivo nebylo podáno dostatečně poutavě;
◼ k tomu, aby žáci za všech okolností respektovali třídní a školní pravidla, postačí, že se k nim i já budu chovat s respektem a úctou.
Rychle jsem si uvědomil, že v mé škole, která byla zrovna čerstvě ohodnocena vlivnou anglickou inspekcí jako výborná, jako by téměř vše odporovalo mým přesvědčením. První měsíce jsem nad tím kroutil hlavou a s nejistým odporem dělal věci tak, jak po mě bylo žádáno. Postupně jsem ale místnímu stylu výuky přišel na chuť — zejména proto, že na rozdíl od mých někdejších představ, založených na dojmech a pocitech, existovaly hmatatelné důkazy o jeho efektivitě.
Schváleno Dylanem Wiliamem
Explicitní (přímá) výuka (explicit instruction, explicit teaching, případně také direct instruction nebo didactic teaching), která se rozmáhá jako odpověď na nedostatky konstruktivismu přinejmenším v anglosaském světě, se opírá o poznatky kognitivních věd (studium mysli a jejích procesů) a výzkum efektivity učitelů. Prozatím o ní řekněme, že v žádném případě není návratem ke škole a stylu výuky, která se u nás často označuje jako tradiční nebo frontální, spojené se šprtáním „telefonních seznamů“ či nedůvěrou v žáky a jejich schopnosti. Naopak — jejím stoupencem je například i Dylan Wiliam, guru formativního hodnocení, nebo autoři i v Česku populární knihy Co funguje ve třídě? Most mezi výzkumem a praxí.
Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, jestli učitele, který učí explicitně, bude vůbec někdo v Česku chtít zaměstnat. Nakonec jsem si řekl, že nejlepší cestou bude principy, na kterých explicitní výuka stojí, představit a spolu s důsledky pro každodenní praxi dát zde na blogu k dispozici těm, kdo dennodenně před třídu předstupují — samotným učitelům.