Nestal se zázrak, učitelem jsem se nenarodil, ani za tím nestojí žádné mé domnělé charisma. Stalo se pouze následující: jednak mi v Anglii podali kvalifikované odpovědi na řadu otázek o všech těch zdánlivě banálních aspektech učitelství, jednak mi je pomohli přetavit do reality ve výuce a škole jako takové. V krátkosti: naučili mě základy učitelského řemesla.

Proč právě řemeslu přikládat takový význam? Někdy slýcháme metaforu o učení jakožto umění. Nic proti tomu: učitel umělec je skvělý cíl! Avšak umělec, aby byl umělcem v pravém slova smyslu, musí nejprve dokonale ovládnout přinejmenším základní techniky svého oboru, zautomatizovat si běžné postupy a naučit se řešit situace, které se objevují pravidelně. Jinými slovy: těžko se stane umělcem ten, kdo neovládne řemeslo svého oboru. I učitelství je řemeslo, kterému se při dostatku vůle a zájmu může naučit každý z nás: ať jde o zvládání chování ve třídě, responzivitu výuky nebo rozfázování komplexních úkolů do zvládnutelných kroků. Čím lépe budeme toto řemeslo ovládat, tím lepší budou výsledky našich žáků — a nakonec dost možná i jejich životy.

Na následujících stranách se vám pokusím základy učitelství jako řemesla zprostředkovat. Nejprve půjde o vymezení východisek tohoto pojetí učitelství — toho, co musím zpočátku předeslat jako předpoklady, abychom si co nejlépe rozuměli (část I). Na nich pak vystavíme uvažování o kultuře školy a třídy (část II) a výukové praxi (část III).