— vyšlo 18/07/2025 na eduin.cz (Jitka Polanská)
Učitelé si většinou na psaní knih nenajdou čas, ale Pavel Bobek je výjimka. Právě vyšla jeho kniha Učitelství jako řemeslo. Popisuje v ní styl výuky, který se naučil v programu pro začínající učitele v Anglii. Dva roky pak explicitní vyučování, jak se metoda nazývá, úspěšně používal v londýnské škole, kde měl ve třídě národnostně bohatý mix žáků. Podle jeho slov jsou principy této výuky univerzálně platné a osvědčují se i v české škole, kde Bobek již několik let působí. V čem kniha provokuje českého čtenáře a jak autor vnímá své kritiky?
V úvodu své knihy píšete, že v Anglii je ohnisko vzdělávací debaty soustředěné na nerovnosti a efektivitu výuky. Proč téma rovných příležitostí v české společnosti moc nerezonuje?
Myslím, že je tady zakořeněná představa, že když dáme slabším více péče, z koláče ubyde a ostatní na tom budou biti. V Anglii se to bere tak, že to je pro společnost výhodné. Rovné příležitosti si mnoho Čechů představuje tak, že každý má dostat stejně, a basta. Lidé často nechápou, proč by měla škola se znevýhodněnými dětmi dostat více peněz než škola s dětmi rodin střední třídy, ale to je ve Velké Británii naprosto běžné a nikdo proti tomu neprotestuje. Je tam víc známé například i to, že investice do předškolního vzdělávání se společensky vyplatí, protože kompenzuje znevýhodnění dětí z méně podnětného prostředí. Také zvyšuje šance na jejich integraci, což znamená, že pro společnost jako dospělí nebudou přítěží, ale naopak přínosem. U nás to mnoho lidí vidí tak, že se někomu zbytečně nadržuje a že se tyto rodiny málo snaží.
Čím to je, chybí osvěta?
Těžko říct. Možná se ani moc neví, jak velký máme jako země problém. Dvacet šest procent českých žáků nedosahuje v matematice ani základní úrovně gramotnosti, jak ukazuje šetření PISA z roku 2022, za posledních dvacet let je to nárůst o devět procent. Něco je zásadně špatně a je jasné, že tito žáci potřebují podporu, aby nezaostávali a nevstupovali do dospělého života funkčně negramotní. Ve všech zemích pečlivě sledují, jak jsou na tom nejslabší žáci, protože se ví, že intervence je nutná a možná. V Anglii jsou na tom proporčně podobně, ale s tím, že integrují dvacet procent žáků s jiným mateřským jazykem. Mají daleko náročnější skladbu žáků ve třídách, a dosahují lepších výsledků. V Londýně se běžně setkáváte s třídami, ve kterých více než polovina žáků mluví s rodiči jinak než anglicky. Moje třída nebyla výjimkou.
Ve vzdělávání se hodně mluví o potřebě diferenciace výuky podle možností žáků. Vy ale v knize diferenciaci kritizujete. V čem vidíte problém?
Problém je diferenciace cílů výuky, toho, co má každý žák umět. Snižovat cíle pro určitou skupinu dětí bude automaticky znamenat, že se tyto děti budou méně snažit, učitelé budou od nich mít méně očekávání, než by mohli, působí to silně kontraproduktivně, povede to k suboptimálním výsledkům pro celou společnost. My musíme všem dětem signalizovat, že to, co je náplní povinného vzdělávání, zvládnou, a dát podporu těm, pro které je to těžší úkol, nikoli rezignovat na cíl.
Model diferenciace, který se tu prosadil, nasedl podle mě opět na mindset, podle kterého je každý jiný a moc se s tím nedá dělat. Učitelé přimhouří oko místo toho, aby slabší děti vytáhli nahoru.
V Anglii se prosadil jiný pohled, podle kterého z hlediska vzdělávání děti kdovíjak odlišné nejsou, každopádně na úrovni základní školy. Což neznamená, že je v tom necháte plavat, když nestíhají. Hodně se mluví o responzivní výuce a to je výuka, při které učitel neustále zjišťuje, zda žáci chápou a někdo nezůstal vzadu. Ale určitě to není tak, že se snažíte ušít každému výuku na míru. Dobrý učitel volí nějaké individuální formy podpory, ale není možné očekávat, že při dvaadvaceti vyučovacích hodinách bude schopný pro každou z nich připravovat tři, pět nebo i více různých výukových cílů.